pagetitle
Naše video

Naše video

Prohlédněte si naše video Locaboat.

PÉNICHETTE  ÉVOLUTION® E950

PÉNICHETTE ÉVOLUTION® E950

Počet osob: 4 až 4

Cena: 1610 až 2765 EUR

Třída: Standard

Pénichette Classic - P1106FB

Pénichette Classic - P1106FB

Počet osob: 5 až 7

Cena: 1120 až 2100 EUR

Třída: Economy

Pénichette Flying Bridge - P.1500FB

Pénichette Flying Bridge - P.1500FB

Počet osob: 8 až 12

Cena: 2975 až 4580 EUR

Třída: Premium

Pénichette Classic - P.935/W

Pénichette Classic - P.935/W

Počet osob: 3 až 5

Cena: 840 až 1715 EUR

Třída: Economy

Pénichette Classic - P1107/W

Pénichette Classic - P1107/W

Počet osob: 5 až 7

Cena: 1020 až 1970 EUR

Třída: Economy

Pénichette terrasse - P.1500R

Pénichette terrasse - P.1500R

Počet osob: 8 až 12

Cena: 2230 až 3500 EUR

Třída: Standard

Europa - Europa 700

Europa - Europa 700

Počet osob: 6 až 7

Cena: 2600 až 3990 EUR

Třída: Premium

Pénichette Flying Bridge - P.1020FB

Pénichette Flying Bridge - P.1020FB

Počet osob: 4 až 5

Cena: 1660 až 2770 EUR

Třída: Premium

SEDAN 1000/10/20

SEDAN 1000/10/20

Počet osob: 6 až 8

Cena: 1447 až 2411 EUR

Třída: Standard

GRAND CONFORT 1350/1350VIP

GRAND CONFORT 1350/1350VIP

Počet osob: 8 až 10

Cena: 2600 až 4000 EUR

Třída: Premium

SEDAN 1150

SEDAN 1150

Počet osob: 6 až 10

Cena: 1700 až 2600 EUR

Třída: Standard

Estivale OCTO Nicols

Estivale OCTO Nicols

Počet osob: 8 až 10

Cena: 2350 až 3600 EUR

Třída: Premium

Estivale DUO

Estivale DUO

Počet osob: 2 až 5

Cena: 1350 až 2100 EUR

Třída: Premium

NICOLS  Sedan PRIMO

NICOLS Sedan PRIMO

Počet osob: 2 až 4

Cena: 1350 až 2100 EUR

Třída: Premium

15.03.2014

Hausbótem po labyrintu irských jezer

Vodní cesta Shannon - Erne je báječnou možností, jak z lodi poznat rozlehlost a krásu irské krajiny a její klidnou atmosféru.

Dosud málo navštěvovaná síť kanálů, řek a jezer vede od ostrova k ostrovu, od megalitických sloupů k zámkům a pevnostem, a prozradí vám mnoho z magie, která vždy panovala v někdejší keltské zemi.

 

Přežvýkavci na břehu najednou zvědavě točí hlavy. Ticho jejich pastvy náhle přerušuje pronikavý pískot. Není to alarm oznamující zloděje dobytka, nýbrž zvuk moderní elektroniky, která řídí plavbu na této vodní cestě. Aghoo, náš křižník, jsme přivázali před zdymadlem. Teď už stačí vydat se s čipovou kartou ke kovovému pultu, který po jejím zasunutí oznamuje s hlasitým pípáním: „Operace běží...“ Semafor se přepne z červené na zelenou, ale to už kormidelník vede loď do zdymadla. Posádka přidržuje lany plavidlo u zdi komory. Na semaforu za chvíli naskakuje opět červená a neviditelná ruka zavírá pomalu těžká vrata zdymadla. Pípání teď doprovází šumění vody, kterou se plní komora. Mezitím se na hrázi posbíralo několik pejskařů se svými svěřenci. Dámy přerušily svou procházku a zvědavě pozorují, jak stoupající voda vynáší naši loď. Pro krajinu, jejíž obyvatelé ještě pořád topí rašelinovými kostkami, je až paradoxní, co všechno dá taková „chytrá“ kartička do pohybu: My, lodníci, na čas díky ní řídíme nejenom šestnáct zdymadel, ale také platíme kotviště u mol podél třiašedesát kilometrů dlouhého kanálu. Mikročip v kartě nám podle potřeby zapne pračku v marině nebo třeba odsaje odpadové vody z nádrže.

 

Kouzlo mezi přeháňkami  

Ráno před vyplutím nám v Ballinamore, našem výchozím přístavu, jeden Ir, kterého jsme potkali na hlavní ulici při nákupu proviantu, prozradil, že tak krásné počasí tu již dlouho nebylo. Měl pravdu. Bylo půl deváté a nebe bylo neposkvrněné a blankytně modré. Jenom jeden obláček byl vidět, a to již čtvrté dopoledne za sebou, přesně jak se domorodec dušoval. Slunce nás hřálo i o dvě hodiny později, když nás rusovlasý instruktor Patrick zasvěcoval do řízení naší pénichette. 

Teď máme za sebou třetí přeháňku a dvě hodiny plavby. Čerstvý vítr nám fouká jemný déšť do obličeje a na zachmuřeném nebi se sbíhají další mraky. „Kouzlo Irska spočívá v náladě, která vzniká mezi dvěma přeháňkami,“ tvrdil nám Francouz Patrice Nemours, který před deseti lety zaměnil sluneční středomořský jih za mokrý atlantský sever. „Spočívá v náladě, která vzniká mezi dvěma přeháňkami, směsi, jež kombinuje všechny extremity pod šedým nebem, na němž několikrát za den jako úsměv v tváři zazáří slunce – jednou jako vybledlá žlutá koule, jindy jako zářící směs vody padající z nebes. Místní jí říkají Liquid Sunshine – tekuté sluníčko.“ O slunce v Irsku není nouze – máme jej hned několikrát za den... A když opět vykoukne z mračen, rozzáří irské kopce v syté zeleni.

 

 

Coby hračku drží Patrice Nemours kormidlo v rukou. Rovně jako po přímce vede loď přes kanál k prvnímu zdymadlu. „Na levé straně máte rudé značení a vpravo černé, držte se mezi tím,“ radí nám anglicky se svým silným francouzským přízvukem. Tím končí náš dvacetiminutový „crash kurz“ a my jsme na týden kapitány.

Tok vody ustává, přední vrata se pomalu otvírají. Naše pohodová plavba pokračuje tempem deset kilometrů za hodinu, víc tady není povoleno. Vlny od lodi by narušily opevnění břehů. Po vyplutí z Ballinamore narazíme na majestátní Shannon, nejdelší řeku Irska. Ta se vine od hrabství Cavan na severu Irské republiky směrem na jihozápad téměř čtyři sta kilometrů, aby se u Limericku konečně vlila do Atlantiku. Na splavné délce dvou set dvaceti kilometrů propojuje početná jezera, na březích s chráněnými přírodními parky i historickými památkami. Na severu je přes kanál Shannon-Erne Waterway propojena s jezery Upper a Lower Lough Erne (Horní a Dolní jezero Erne). Tento pro sever Irska typický labyrint ostrovů s meandry řeky dělící zelené luhy a močály a malá jezera a větrem ošlehané rákosí není určitě nic okázalého. Přesto jde o jeden z nejvýznamnějších evropských mokrých biotopů.

 

 

Ballinamore, to v galštině znamená něco jako velké město, má kolem čtrnácti set obyvatel a devatenáct pubů. V okolí městečka je v okruhu deseti kilometrů kolem čtyřiceti jezer. Některé spojuje širší a pak zase užší tok řeky, v jejíž klidné vodě se zrcadlí staré duby a jejíž břehy lemuje rákosí a bažinaté pastviny s ovcemi, koňmi a dobytkem.

V Ballyconnell, městečku u dalšího zdymadla, živě zažijeme pohodu pravého nedělního irského pubu. Jmenuje se Molly Maguire’s a je jedním z tuctu na dlouhé hlavní ulici, kde se o víkendech setkává půlka městečka. Celé rodiny, skupinky mladých i důchodců sedí kolem těžkých dubových stolů naproti krbu nebo stojí u baru. V ruce třímají první nebo druhý guinness tohoto odpoledne. K pubu patří samozřejmě tmavé pivo a irská whiskey. A všichni se baví, jako by byli jedna velká rodina... Na promítacím plátně běží sportovní přenos. Jde o jakési finále „All-Ireland Senior Football Championship“ s manšafty z krajů Tyrone a Kerry. Sport, který na první pohled vypadá jako rugby, se ve skutečnosti jmenuje gaelic football a dublinském stadionu sedí osmdesát tisíc diváků... Pozdější vítěz Tyrone není z republiky, ale z Ulsteru, tedy ze Severního Irska.

Černá smetana sbližuje

Irsko je proslavené svou pohostinností a nezaměnitelnými hospůdkami. Největším lákadlem, přitahujícím turisty na smaragdový ostrov jako magnet, je bezesporu typicky irský způsob života. Pro přátelský rozhovor v útulném pubu je vhodná každá doba. Pokud je pravda, že Irové jsou po ránu jednoslabiční, tak to určitě neplatí večer, když jsou ve svém živlu a na své „trvalé adrese“. V pubu se Irové scházejí, aby si vyprávěli příběhy, zazpívali a jinak si užili craic – chvíli, která v galštině vyjadřuje „zábavu“. Konverzace s množstvím vytříbených frází a vtipných metafor nebo veršované přípitky patří ke zdejšímu umění. Malé vesničky se starou keltskou minulostí nemají často víc než tucet domů, přesto zve několik hospod každý večer místní, kteří zde tráví večery. A k hostům patříme také my. Dnes jsme v Belturbet, další večer si zase připijeme o několik zdymadel dál, v Keshcarrigan...

Místní lidé jsou velmi komunikativní a je zvykem, že do své konverzace a zábavy zahrnují i příchozí. Diskutujete se sousedem o všem a o ničem a necháváte se unést zvuky houslí, dud nebo harmoniky, opěvujete krásu irských selek a ještě víc tamního chmele a ječmene – s černou smetanou jejich vlasti v ruce – pokud ne, tak místní okamžitě poznají, že nejste odtamtud. Během několika minut si snadno uděláte nové přátele.

Před zelenou hranici do Severního Irska

Pod starými mosty si náš hausbót razí cestu vodou. U mostu s číslem 22 přechází kanál v meandry hraniční řeky Woodford River. Jeden břeh je Britský druhý Irský… Hranice probíhá odsud až k Upper Lough Erne (Horního jezera Erne) středem řeky. Vidět ji je jenom na mapě. Žádné hraniční kontroly jako na silnici několik km dál. Pro ty kdo plují kanálem je to zelená hranice v bahnovité tmavohnědé vodě kanálu. Bažiny a louky se šťavnatou trávou vroubí oba břehy.

Pohledem bloudíme po okolí, kde se střídá voda s kopečky pokrytými kobercem sytě zelených luk, kde se pasou krávy, koně a ovečky. Některé stojí téměř ve vodě. Z lodě je vidět věci jinak než ze břehu. Šedé žulové domky nám prozrazují, co se skrývá za zdivem nebo zelení porostlým oplocením kolem silnice. Někdy oddělují kamenné zídky ovcemi poseté pastviny. V bažinách se z času na čas objeví cok - typická jednoduchá loďka místních zemědělců ve které přepravují ovce a krávy po jezeře k novým pastvinám. 

Když loď brázdí větrem lehce zvlněnou hladinu a vlny na zádi se ztrácí v proudu řeky a příští pevnina je jenom ptáky obydlený ostrov, vznikne neočekávaný pocit širokého prostoru.

 

 

Historie jedné vodní cesty Kanál Shannon-Erne

Plavba teď pokračuje bez stresu ze zdymadel a je ve znaku drsné romantiky krajiny kterou míjíme. To nám také otevře možnost, pohrát si trošku s rychlostní pákou a vyzkoušet citlivost kormidla.

V malém muzeu nedaleko zdymadla Aghoo, kde jsme si udělali polední přestávku na pevnině, je “skanzenová” sbírka asi několika tisíc zemědělských artefaktů z tzv. “pre-famine Ireland” - tj. z doby před velkým irským hladomorem, který poznamenal také 63 km dlouhé vodní cesty. Byla navržena v letech 1842-59 jako Ballinamore-Ballyconnell-kanál se 16 zdymadly a 32 mosty a měla sloužit jako dopravní tepna regionu mezi řekami Shannon a Erne a vyvést jej ze zaostalosti a izolace. Spojení, pojmenováno podle hlavních míst hrabství Leitrim a Cavan mělo uzavřít poslední velkou díru v síti irských povodí a propojit vodní toky a jezera tvoříce spojnici mezi Belfastem, Dublinem, Waterfordem a Limerickem.

Přání o prosperitě zůstalo snem. V letech 1845-50 vypukl v Irsku hladomor, tzv. “potato famine”. Bramborový škùdce zničil veškerou kultivaci brambor na ostrově. Přes 1 milion Irů umřelo hlady a ještě víc bylo přinuceno opustit vnitrozemí ostrova a hledat štěstí u moře a za oceánem. To vrhlo stín i na hrdý projekt. 14 dlouhých let hrabali a kopali pracovní kolony 39 km dlouhou trasu podél malé říčky Woodford, aby ji udělali splavnou spolu s 21 km stojícími vodami a početnými jezery. Současně vydřeli bezohlední statkáři místním sedlákům, ze kterých nejeden nádeničil na kanálu poslední košili.

Ačkoliv byl kanál v roce 1859 dokončen, prakticky nikdy pořádně nefungoval. Mnohé z dřevěných vrat zdymadel netěsnily, bahno a padající břehy blokovali pasáž. Stížnosti lodivodů a nespokojenost politiků se množily. Konec zpečetila železnice. Již v 60. letech 19. stol. byla železniční doprava rychlejší a pohodlnější. Do roku 1869, když kanál z finančních důvodů konečně uzavřeli jim oficiálně proplulo jenom 8 nákladných lodí.

Více než sto let později, v letech 1990-93, bylo z fondů Evropské Unie investováno 30 milionů Liber na rekonstrukci tohoto vodního díla a v květnu 1994 byl kanál opět otevřen, tentokrát pro turistickou plavbu. Krátce po znovuotevření bylo lodí hned stovka. Dnes zde plují téměř výlučně kapitáni volného času. Zboží se jmenuje turizmus a ten je většinou z evropské pevniny. V přístavech kolem kanálu kotví pozoruhodná flotila hausbótu a jachet všech velikostí a tvarů. Téměř 4000 rekreačních jachet všech kategorií ročně propluje řekou a kanálem, ke kterým se od r. 1998 přidaly také severoirská jezera.

Zastaveníčko pro lišky, vydry a rybáře

Ze století klidu podél břehů vodní cesty profitovala samozřejmě příroda. Dobyla zpět svůj terén a přitáhla nové obyvatele: Lišky a jezevci žijí na březích, k volavkám a labutím se pravidelně přidají tažní ptáci. V jezerech žije pstruh, losos, candát a úhoř v množství, které slibuje bohatý úlovek pro štiky a vydry ale hlavně rybáři, přijíždějící z celé Evropy zde najdou bohatý úlovek.

Naše plavba pokračuje přes Cavanská jezera. Jsou roztáhlá a rozprostírají se podél nízkých kopců a močálů. Provincie Cavan je historicky geografickou a kulturní křižovatkou, kde se promíchávali rodiny přistěhovalců z Meath, severního Connacht a jižního Ulstru, hráli své typické lidové písně, pili whiskey a nejednou se i poprali. Je to region s velice živými folklóry.

Belturbet, na březích řeky Ers, náš další přístav, patří k Irské republice. Má asi 1500 obyvatel a hlavní ulici s 16 puby. Všechny jsou rodinné podniky a o víkendu v nich zazní irská lidová muzika. Tlustý sympaťák Martin Donohoe hraje v jedné z hospod své “tasty touches” na heligonce. Město je známo svým festivalem lidové hudby – County Cavan Arts Festival „Nyah“. K zajímavostem městečka patří rekonstruovaná železniční stanice připomínající epochu železnic v Irsku (do roku 1959).

Po proplutí Upper Lough Erne (Horního jezera Erne) následuje království jezer, hrabství Fermanagh, které je rájem ptáků, vodních rostlin a květin. Je to také tajný typ pro rybaře. Zde plujeme opět Severním Irskem. Náš cíl Enniskillen, nás vítá zámkem Watergate přímo u vody. Pevnost z mohutných žulových kvádrů hlídala po staletí přístup k někdejšímu sídlu Clanu Maguirů. Maguirovci vlastnili flotilu asi 1500 lodí k ochraně města. Toto protestantské území od dob Tudorů má staré historické centrum a nabízí se jako výchozí bod k poznání rázovitosti Ulstru.

Z vysokého kopce vzhlíží na řeku a město s 15.000 obyvateli, pro irské poměry již velkoměsto, proslulé gymnázium Portora College. K celebritám tohoto kulturního chrámu severu patřili Oscar Wilde a Samuel Beckett. Město má i dnes 5 colleges: katolické pro holky, protestantské pro holky, pak ještě jednou to samé pro kluky a jedno integrované gymnázium.

Poslední zastavení: rákosí

Opět na palubě, bereme kurs na Ballyconnell, pak Ballinamore. Jsme téměř u cíle naší plavby. Už se nemůže nic stát, zdá se že jsme to zvládli, myslíme svorně a zvedáme skleničku whiskey. Když se najednou vítr zvedne a zamračené nebe nám nadělí poněkud těžší kapky deště než jsme zvyklí. Rychle tedy do podpalubí, kde je další, dolní kormidlo. Jenomže, ať děláme co děláme, kormidlo nechce poslouchat a přesto, že trvá jenom několik okamžiků, než situaci vyřešíme, je naše loď nezadržitelně v rákosí. Přidat plyn nepomáhá, naše dlouhé tyče se zapíchají do bahna a krávy v našem sousedství jenom přežvýkají a koukají nepochopitelně co to vyvádíme.

Co dělat? Patrick říkal, "cokoliv se vám přihodí s čím si nebudete umět poradit, máte můj telefon…" Z mobilu, který máme k dispozici nás po chvíli uklidňuje. "Vyčkejte trpělivě, pošlu vám někoho s pomocí. To ale jak se již brzy ukáže, není zapotřebí. Po chvíli pluje kolem další loď z naší skupiny a na naše "myday" ze zvědavosti zastavuje. Házíme jim lano a spojenými koňskými sílami dvou motorů vytáhneme naši Aghoo z rákosí. Že se záchranáři vykouklo opět i sluníčko zpoza mraků, bylo o to příjemnější. 

Když za necelou hodinku vplouváme do přístavu, který jsme před týdnem opustili, nechce nikdo věřit že to je konec naší plavby po irských kanálech - tedy alespoň pro tuto dovolenou...

Marian S SUCHA © 2010



« Zpět na hlavní stranu

Rychlý kontakt

HAUSBOAT CHARTER EUROPA

ZASLAT EMAIL mail

Tel.: +420 777 024 399

Dotaz na loď