Gaskoňsko: Božský klid, žádná wi-fi a ráj gurmánů

Můžete tu ochutnat místní tučná játra foie gras a zalít je slzou armagnaku, v rodišti d’ Artagnana zavzpomínat na časy Ludvíka XIV., usednout na trůn lhářů...

...Nebo si jen tak plout na svém hausbótu kanály mezi lesy, poli a hradbami starobylých městeček či malebných obcí poklidného Gasko(ska.

Svírám kormidlo v ruce, řeka se tu klikatí. Bacha, větev, slyším za sebou hlas kapitána a z horní paluby se ozve škrábavý zvuk následovaný hlasitým zaklením. Jsme právě ve fázi plavby mezi dvěma zdymadly, a proto se zbytek posádky líně povaluje na slunci. Má na starost jediné: dát si pozor na podobné nástrahy. A také fotit. Cvakání spouště se ozývá téměř nepřetržitě. Ještě cvaknout tamhleten jez, dům, propusť, vinici... Ale i když fotí, pořád se po očku koukají kolem sebe. Větve stromů se tu sklánějí až k vodní hladině a oni i při sebevětší šikovnosti kormidelníka mohou kdykoli dostat jednu haluzí.

Já točím svým kormidlem. Naše penichette – obytná loď neboli něco mezi hausbótem a jachtou si to šine sice líně, rychlostí svižnější chůze či pomalejší cyklojízdy, ale v nepřehledném, chvíli divokém a jinde zase mírném terénu romantických zátočin řeky Baise mám přesto plné ruce práce.

A to nejsem žádný nováček. Po loňské plavbě Burgundskem jsme se letos vydali na lodích z flotily společnosti Locaboat objevovat půvab jihozápadní Francie. Krajinu mezi Bordeaux a Pyrenejemi, rodiště lahodného armagnaku, místa, kde básník, voják a bouřlivák Cyrano z Bergeraku odhazoval svůj širák v dál a učil se šermovat slavný rodák d’Artagnan, jeden z Dumasových mušketýrů.

Posádko, připravit...

Plavbu začínáme v městečku Valence sur Baise vzdáleném necelé dvě hodiny od Toulouse, kam už dnes míří přímé lety z Prahy. Památky čtvrtého největšího města Francie by si zasloužily víc času, zvlášť jedinečné historické centrum z červených cihel, ale míříme dál na jihozápad, natěšení na to, že se chopíme kormidla.

U zdymadla poblíž Néraku, Lot-et-Garonne

Zastávka v Néraku - Místo s bohatou historií a nádhernými parky ležící na řece Baise nabízí řadu možností k projíž*kám na kole i procházkám.

Jen pro pořádek, k řízení takové lodi není totiž třeba nic jiného než patnáctiminutová instruktáž a trocha šikovnosti. Nepotřebujeme žádné průkazy a zkoušky, jen je třeba dávat dobrý pozor. Například na to, do kterého otvoru se čerpá voda a do kterého nafta – nepozornost se jednomu z našich plavčíků téměř vymstila. Jinak je předchozí zkušenost u kormidla sice ku prospěchu, ale není nezbytná.

Nepostradatelná je naopak posádka. Samotnou jízdu sice zvládnete klidně ve dvou a může to být i romantika, ale při proplouvání zdymadly, kde je nutné loď pomocí provazů držet pevně, aby se netloukla o stěny plavební komory, a zároveň volně natolik, aby mohla stoupat či klesat, je každá ruka dobrá. Romantické rozjímání musí jít v tu chvíli stranou a atmosféra připomíná spíš vojenské cvičení. Správně sehraná parta je pak většinou oproti dvojici ve výhodě.

Na základně Locaboat ve Valence sur Baise přebíráme hned dvě lodě. Je nás jedenáct, a ačkoli ty největší ”penišetky” přepraví až dvanáct lodníků, je dobré nejít na úplné maximum. Jedna kajuta sice může pojmout až tři spáče, ale dvojici, případně chrápajícímu jednotlivci, v ní bude určitě lépe.

Prohlížíme si náš nový domov. Všechno je tu úsporně a rafinovaně řešené, ať už sprcha se záchodem, která bývá na některých lodích přímo součástí kabiny, nebo dokonale vybavená kuchyň, kde si můžeme uvařit, upéct či usmažit místní zeleninu, ryby, maso, zkrátka všechno, co tu dostaneme v obchodech a na trhu. A protože Francie je rájem labužníků, je toho na výběr dost a dost. Stolovat pak budeme v malém salonku uvnitř lodi nebo na přídi či na zádi.

Božský klid bez wi-fi

Stačí jen kratičká procházka po Valence sur Baise a okamžitě víme, že nemůžeme být nikde jinde než ve Francii. Z místní pekárny se line nezaměnitelná vůně baget a croissantů. Růže mají květy jako kbelíky, i ty voní omamně a napěchované okvětními plátky se skoro nevejdou do dlaní. Místy je však sebevědomě přebíjí levandule a rozmarýn.

Pod hradbami, které jsou součástí zdejších zahrad, visí obrovské opuncie a zrají fíky. Valence sur Baise je hodně staré město: pod klenbami četných podloubí s výhledem na starobylé hrázděné či kamenné stavby se nám báječně pije místní silná káva nebo sklenička vína.

Překvapení: obtížněji už tu seženeme připojení na wi-fi a často chybí i obyčejný signál. Ale aspoň máme pokoj od zpráv a e-mailů, trochu vypustíme páru, zklidníme se. I to je totiž součástí života v Gaskoňsku.

Oblasti, která patří v západní Evropě k vůbec nejméně obydleným a kam se lidé stěhují hlavně za klidem a pohodou. Na lavičce v parku tak nepotkáváme v poledne byznysmeny s laptopy, zato tu sledujeme partičky soustředěné na pétanque či šachy, cyklisty, kteří nehoní kilometry, ale v poklidu brázdí cesty podél kanálů. Žádný spěch, prostě pohoda.

Na hausbótu poblíž Moncrabeau A Makámeů nejvíc musí posádka zabrat při průjezdu zdymadly, pak už stačí jen svinout provazy a pluje se dál.

A loď pluje

Pohled na krajinu francouzského venkova i na panoramata starobylých měst si čím dál častěji lidé užívají právě z paluby lodi, tahle perspektiva má totiž neuvěřitelnou přitažlivost. Není divu, že na francouzské kanály ročně zamíří kolem 180 tisíc turistů a stále častěji se k nim řadí i Češi. Kdo to jednou vyzkoušel, vrací se a zpravidla zmámí další známé a přátele, takže námořnická obec roste.

Právě ve Francii si totiž můžete vybrat z více než 8 000 kilometrů splavných tras. Nejatraktivnější je proslulý Canal du Midi spojující Atlantik se Středozemním mořem. Lodě tu proplouvají vodním tunelem, několikapatrovými zdymadly, nad menšími říčkami plujete kanálovými mosty. Je tu krásně, ale bohužel občas trochu moc živo.

Tady je klidněji. Naše loď se pohupuje, a ačkoli může vyvinout rychlost maximálně 16 kilometrů v hodině, rychleji se po kanálech ani plout nesmí, pořád je co dělat i na co koukat.

Ve vodě se míhají těla ryb a posádka druhé lodě tvrdí, že viděli také vydru, a dokonce želvu. Zřejmě už nasákli zdejší náturou, neboť právě Gaskoňci jsou pověstní nejen svým vtipem, ale i nezměrnou vychloubačností.

Řeka se vine mezi kopci a lesy, šťavnatou zeleň stromů střídají různobarevná pole, která za dalším zákrutem přecházejí v louky a vinice. I z těch nejmenších vesniček často vyrůstají středověké hrady a gotické katedrály, jaké by člověk čekal mnohem spíš ve starobylých centrech velkých měst.

Jdeme jíst

Láska k Francii je samozřejmě spojená s jídlem, zvlášť když jsme v kraji gurmety zbožňované a ochránci zvířat nenáviděné lahůdky – tučných jater foie gras utopených ve žluťoučkém sádle. Ačkoli je přecpávání kachen a hus nehumánní a nelítostné, jatýrka jsou delikatesa, která chutná jako nic jiného na světě. Většinou bývají zpracovaná do paštik a se slaďoučkým vínem ze Sauterne jsou úžasná, i když v rámci spálení takto nabytých kalorií by měl člověk několik hodin klusat pěkně podél lodi.

Na foie gras tady narážíme doslova na každém rohu, nedaleko města Agen dokonce mají muzeum této lahůdky, která se ovšem nezrodila ve Francii, ale znali ji už v dávném Egyptě.

Hausbóty ve městě Condom na řece Baise

Symbol Gaskonska - Armagnac - je nejstarším vinným destilátem ve Francii, jde o tradiční brandy s jedinečným charakterem. Stejně tak jsou místním “stříbremě" sušené švestky. A samozřejmě armagnac. Což znamená, že nejčastěji tady natrefíme na švestky v armagnaku, švestky v čokoládě, švestky v armagnaku a čokoládě, švestky s foie gras...

Kdo má pořád málo, může si dát konfit – maso pečené a zavařené ve vlastním tuku. Anebo cassoulet, báječný pokrm z fazolí, masa a klobásek, který tu najdeme v nejrůznějších variantách, ale všechny mají kromě toho, že jsou kalorická bomba, jedno společné: nad talířem získáme pocit, že nic lepšího jsme do té doby nejedli. Odlehčí nám třeba místní artyčoky, pěstují je tu na zahradách stejně jako chřest, saláty či fantasticky sladké jahody.

To vše je v rámci dobrého trávení nutné zalévat místními víny – brzy pochopím, že kdo na lodi nemá mírnou hladinku, jako by ani nebyl námořník. A protože jsme poměrně nedaleko Bordeaux, je jasné, že ať už sáhneme po bílém či červeném, zpravidla neuděláme chybu. Co na závěr? No přece armagnac.

Opilí andělé strážní

Zastávka, na kterou se všichni těšíme, se jmenuje Condom. Ale tohle městečko nemá nic společného s prezervativy a jejich výrobou, byť si z jeho spojení s názvem mužské ochrany utahuje řada místních pohlednic.

I tak se smějeme větě v průvodci, že Condom leží v srdci Gaskoňska. Mají tady katedrálu, kterou hlídá socha tří (čtyř) mušketýrů, a muzeum armagnaku. Dozvíme se v něm, že to je vlastně starší bratr koňaku, brandy vyrobená podle předepsaných pravidel a oproti koňaku jen jednou destilovaná. Díky jednoduché destilaci má podle Gaskoňců mnohem plnější a výraznější vůni i chuť.

Prohlídka je zajímavá, ale ještě zajímavější je ochutnávka, a tak se vydáváme do rodinného podniku Domaine de Lapeyrade, kde nám majitelé nejen dají ochutnat své výrobky, ale nechají nás zažít i celý rituál stáčení nápoje do lahve, kterou pak opatří štítkem a ručně popíšou inkoustovým perem.

Armagnac tu zraje v sudech po prarodičích současné majitelky a ten nejstarší je z ročníku 1968. Ročník 2000 v půllitrové lahvi mají za 17 eur, stejné množství třiačtyřicetiletého armagnaku pak vyjde téměř na 65 eur. Není to zdaleka moc, když uvážíme náročný proces výroby i zrání v sudu, kdy se navíc část tekutiny odpaří. Říká se tomu daň či díl andělům. Když vezmeme v úvahu, že v oblasti Armagnac vyrábí tento nápoj na 2 000 výrobců, vyplatí se lodi dvojnásobná obezřetnost. Dá se totiž předpokládat, že i náš anděl strážný tu bude trochu pod parou.

Zdymadla, mosty i trůn lhářů nás nezklamal, takže za pět dní se nám daří urazit po řekách Baise a Garonne kolem 120 kilometrů. Není to závratné tempo, ale musíme překonat téměř čtyři desítky propustí.

Před městem Agen nás čeká úžasný kanálový most dlouhý téměř 600 metrů, na němž si plujeme a shůry pozorujeme, jak křižujeme řeku pod námi. Kdyby zrovna v tu chvíli nebylo příšerné počasí, byl by to jeden z nejhezčích zážitků.

Ale i tak jich bylo až až – duši pohladily aleje platanů kolem hradeb, starobylé uličky malých měst, obrazy na zámcích i v kostelech (v románském kostele v Mas d'Agenais mají třeba Trilogii od Rembrandta), projížďky na kole kolem kanálu či po půvabném Néraku plném parků, květin, starých mostů i prastarých holubníků na střechách domů.

Trůn lhářů

V městečku Moncrabeau se lže pro radost. Stačí se usadit a můžete spustit. Mě potěšilo i hlavní město lhaní Moncrabeau. Mají tu totiž okružní stezku lhářů a také kamenný trůn. Právě tady se koná Festival lhářů a soutěž ve lhaní. Kdo přijde s nejlepší historkou, je král. Takže co to zkusit takhle: Plavba po kanálech Francie je nepříjemná věc, není co pít, máte hlad, na palubě vládne zpravidla ponorková nemoc a nuda, nuda, vleklá nuda. Takže už nikdy…

Škoda, že se Festival lhářů koná vždy o první srpnové neděli, a to jsem právě prošvihla. Jinak by přece museli mít svého vítěze. Do Armagnaku je to z Prahy autem dlouhá cesta – 1 600 km. Ale můžete se tam dostat i s nízkonákladovou leteckou společností, která vás z Prahy do Toulouse dopraví za dvě hodiny. Zpáteční letenka vyjde na 150 eur. Létá se třikrát týdně.

Autorka článku: Radana Vítková, MF DNES

Informace o přístavech, lodích, trasách a itineráře:  >>>>