Pole září barvami a bílé krávy proslulého zdejšího steakového plemene charolais z dálky vypadají jako bílé fazole. Když je míjíme, líně se ohlédnou a zabučí jako na pozdrav.
Voda v kanále teče klidně, motor tiše vrčí, loď proplouvá romantickými meandry. Mám ji pod kontrolou, pomalu otáčím kormidlem, jen občas uhnu hlavou před větví stromu klonící se nízko nad hladinou. Pole září barvami a bílé krávy proslulého zdejšího steakového plemene charolais z dálky vypadají jako bílé fazole. Když je míjíme, líně se ohlédnou a zabučí jako na pozdrav.
A už se blížíme k propusti. „Bonjour!“ zahaleká obsluha zdymadla. Snažím se nezmatkovat, uberu plyn, přibrzdím a zvolna manévruji loď do úzkého prostoru. Řídím ji poprvé. Daří se střídavě, ještě kousek, buch, a dvanáctimetrový kolos břinkne o kamennou zeď. Naštěstí je pojištěn proti nešikovnosti, loď má gumové „nárazníky“. A taky posádka se činí – dva „námořníci“ lanem omotávají betonové sloupky, tzv. pacholata, aby loď nesplouvala, další odpichuje boky tyčí od kamenné stěny tam, kde hrozí příliš těsný kontakt. Manévr už dokončuji mazácky, a tak vrátný pokyne, otáčením kliky uzavře vrata a my se ocitáme v chladném přítmí vlhkých stěn.
Plavební komora je jen o málo širší než náš hausbót. Je cítit mokrou trávou a žabincem, shora s teplým závanem vzduchu zavoní květiny. Propusť se plní vodou a loď stoupá nad povrch terénu. Od zdymadla ke zdymadlu tak šplháme po „schůdcích“ řeky do míst absolutního klidu, kde se dá snadno zapomenout nejen na práci, ale i na dávno vybitý mobil. Střídáme se u kormidla, mezi řádky vinic, pastvin a polí je mlasknutí právě vytaženého špuntu z lahve vína jediným zvukem, kterému náleží narušit ticho a klid. „À votre santé,“ na tu krásu si prostě musíte tu a tam připít.
Canal du Nivernais, postavený koncem 18. století, patří k těm nejmalebnějším. Kdysi se tudy vozily jak sudy s vínem, tak stavební dříví do Paříže. Od té doby, co malé plavební komory přestaly vyhovovat velkým nákladním lodím, ovládli je turisté.
Rychlostí indiánského běhu (kolem osmi až deseti kilometrů za hodinu) překonáváme za pět dnů vzdálenost zhruba 70 kilometrů tam a zase zpět.
Jen malý „vzorek“ z více než 8000 kilometrů splavných tras, které si můžete ve Francii vybrat. A nejen tady. Společnost Locaboat provozuje kolem 400 hausbótů i v pěti dalších zemích. Ale kde byste našli tak dokonalé propojení vody, romantické krajiny, vína a jídla než právě v Burgundsku, kraji Chablis, Pinotu noir, křupavých croissantů a báječného hovězího...
Říká se jim penichette, jejich tvar inspirovaly francouzské nákladní lodi a jde o cosi mezi hausbótem a jachtou. Obytná motorová loď měří na délku až patnáct metrů, široká je zhruba čtyři a můžete ji řídit sami, nepotřebujete žádné kapitánské zkoušky. Se dvěma se seznamujeme v přístavu malého městečka Joigny ležícího zhruba 150 kilometrů jihovýchodně od Paříže. Instruktáž je krátká a vyčerpávající, od způsobu, jak nahodit motor po návod na spláchnutí záchodu.
Zdá se, že kapitánem může být opravdu každý. Stačí jen udržovat směr, pravidelně doplňovat vodu a mít odvahu vyrazit. Ve dvojici, s dětmi a rodinou, dokonce i s domácím mazlíčkem za drobný příplatek nebo s partou kamarádů. Jen je třeba nechat doma prudiče a remcaly, i plavbu sebekrásnější krajinou totiž může zdusit dusno v podpalubí. Nás pluje na dvou lodích celkem deset a ve vzácné shodě. Navzdory rozmarům počasí, a že taková „práce“ v propusti dokáže v dešti a větru pěkně zalézt za nehty! Naštěstí v lodi je teplo, topení ji umí příjemně vyhřát.
V Joigny, usazeném pod vinicemi Saint-Jacques, si ještě projdeme starobylé centrum s klikatými uličkami hrázděných domů a katedrálou. Pak už vyplouváme. Napoprvé jsou to nervy trefit se do jednoho z mostních oblouků, ale zvládáme to bez nehody, a už si to proti toku Yonny šineme vzhůru, ke kanálu Nivernais.
Na první zdymadlo vybíháme všichni. Zkoušíme „lasovat“a smyčkou provazu obkroužitpachole, tak abychom chytili loď k pevnému bodu, cvičíme se v práci s odpichovací tyčí. Mudrujeme u kormidla, couvání je zprvu problém, ale i to se „obrousí“, aniž se totéž stane lodi.
S postupem času se z námořnické práce stává rutina, která neomrzí. A když přece, zmizíte do kajuty – malé, ale vymyšlené tak, že v ní každý má svůj prostor, soukromí, a dokonce i záchod se sprchou – číst si třeba knížku. Jakmile se oteplí, není nad poležení na palubě. Nebo můžete popadnout kolo a jet po cestě podél lodi, kolem vinařských zámečků a víkendových usedlostí, krásnou přírodou. Cyklostezky jsou tu navíc tak upravené, že některé úseky zvládnete i na inlajnech. Občas se dá cesta proložit návštěvou vinařství. Třeba Irancy, jejich červené nás hřejivě provází plavbou.
Lapierre zase můžete ochutnat báječný šumivý crémant, uložený v bohatě zdobených sklepních katakombách. I historie tu číhá všude – starobylé Auxerre, obkroužené slavnými vinicemi Chablis, poutá pozornost už zdálky dominantou gotické katedrály sv. Štěpána, šplháme i do výšky kouzelného Vézelay, proslulého svým opatstvím a bazilikou, stojícími na poutní cestě do Compostely.
Ovšem abyste nasáli místní atmosféru, stačí ráno vyběhnout pro čerstvé pečivo a na trh. Snídaně a obědy zvládnete hravě na lodi, kuchyňka je dokonale vybavená ke smažení, vaření, pečení. Všechno je promyšlené do detailů a má své místo. Můžete si připravit salát, uvařit mušle, rozpéct pečivo nebo třeba upéct zdejší telecí.
Ovšem vyplatí se ochutnat i zdejší profíky. Majitel restaurace hotelu Les Tilleuls v městečku Vincelottes Alain Renaudin je rtuťovitý usměvavý chlapík, který tu patří k vyhlášeným kuchařským mistrům. Menu tu stojí od 27 eur. Nejdřív vás provede podnikem, pak nabídne tři druhy másla (zauzené je božské) s několika chleby vlastní výroby. Uzený pstruh se zeleninou coby předkrm okouzlí a jehněčí na římském kmínu, to je pohádka! Jako zákusek výborný crème brûlée, čokoládová pěna a samozřejmě i talířek místních sýrů, nabízí jich přes sedmdesát.
A večer ještě nekončí. Na lodi u širokého stolu, kam se i v deseti lidech pohodlně směstnáme, probíráme další zastávky. Zdaleka však nestihneme všechny. Řeka tu teče líně, i tep se zpomaluje a obsluha zdymadel si občas protáhne polední pauzu. A tak je lepší poddat se rytmu, který vám určí. Není dobré se vzpírat. Stojíte na palubě, pomalu otáčíte kormidlem. Pohoda.
Až do chvíle, než přijde to jediné nepříjemné kapitánské rozhodnutí: musíte zavelet zpět a otočit loď. Znovu projíždíte stejnými zdymadly, jen hladina pod vámi klesá.
Obsluha propustí se loučí hlasitým „Au revoir!“ a vy si říkáte, že se nevidíte naposledy. Stejně jako zdejší víno, sýry, podnebí či krajina je totiž i ten pocit kormidla v ruce silně návykový.
Autorka: Radana Vítková mf-DNES/Víkend